Z Barči mám radost, naskočit v půlce roku do systematické přípravy je náročné, říká Tomáš Verner

Už je to nějakou dobu, co se Tomáš Verner vydal za moře trenérsky působit v klubu u Rafaela Arutyunyana v Kalifornii. Od loňského léta je jednou z jeho svěřenkyň také Barbora Vránková. Dvojnásobná mistryně republiky, která si letos v lednu odbyla premiéru na mistrovství Evropy, kde nakonec obsadila 24. místo. Jak došlo k jejich vzájemné spolupráci? A jak se Tomáš má a co teď dělá?

Tomáši, trenérem Báry jsi několik měsíců. Vzpomínáš, jak k té spolupráci došlo?
Bára má za sebou velmi náročné období. Loni po mistrovství republiky vleklá nemoc a další zdravotní obtíže. Než se dostala k tomu, aby mohla správně trénovat, musela hledat tréninkovou základnu. K nám to přijela vyzkoušet, tuším, někdy v půlce léta. Rovnou jsem jí a jejím rodičům řekl „Neplánujte nic, je to velmi zásadní krok. My tady v týmu pod mentorskou záštitou Rafaela Arutyunyana pracujeme malinko jiným způsobem než jinde ve světě. Vyzkoušejte to a normálně si potom na rovinu řekněme, jestli to funguje, nebo ne. Rádi vám vám pomůžeme, protože od Barči vidíme zájem, ale když to nebude to pravé, tak můžeme doporučit další tréninková centra jako je Oberstdorf s Michaelem Huthem.“ Nakonec si to sedlo, Barče ten způsob, jakým pracujeme, vyhovuje.

Kdybys měl těch pár společných měsíců zhodnotit, co bys k tomu řekl?
Já zní mám radost. Nechci, aby to znělo jako český alibismus, ale opravdu měla za sebou velmi těžké období a naskočit v půlce roku do systematické přípravy je náročné. Musel jsem jí kolikrát brzdit, sama chtěla, abych toho na ní nakládal víc, ale je toho na ni až dost. Spolupracujeme přibližně půl roku a musíme si na sebe zvyknout tak, abychom si navzájem důvěřovali a aby naše komunikace běžela bez nějakých nedorozumění, které můžou na začátku vzniknout.

Jaký je váš společný plán na další měsíce?
Je pár věcí, na kterých je ještě potřeba zapracovat do budoucna, a proto já jsem spokojený. Jestli jsme postoupili do volných jízd, nebo ne, jestli budeme pokračovat dál v sezóně, nebo v Kaunasu byl náš poslední letošní start, to nás netrápí. Já mám strategii jasně danou. Tu už jsem komunikoval jak s Bárou, tak s jejími rodiči. Pro Barču je teď podstatné si odpočinout a uklidnit se. Je pro ni nejdůležitější mít na příští sezonu přípravu, která je systematická, celistvá a navazuje. Já vím, že pro sportovkyni, jako je Barča, která ještě loni skákala všechny trojité skoky v trojitých kombinacích, je velmi psychicky náročné jezdit závody se třemi trojitými skoky, ale tak to teď je. Nelžeme si do vlastní kapsy a pracujeme na tom, aby příští rok byla zpátky tam, kde byla předloni, když vyhrála republiku v Budapešti. Tam předvedla skvělý výkon a budeme pracovat na tom, abychom se vrátili k této výkonnosti a další rok se posunuli. A to je soustavná činnost, která potřebuje čas a to se nedá obejít. Žádné zázraky nefungují, žádné pomůcky nefungují. To se musí odpracovat a všechno nějakou dobu trvá. Mám radost z toho, že Barča je trpělivá, že nám důvěřuje.

Kdo všechno kromě tebe je v jejím týmu?
Má kolem sebe velmi dobrý tým, Rafael Arutyunyan to zastřešuje mentorsky, já jsem vedoucí trenér, má baletku, má skvělého trenéra na kondiční přípravu. V Česku má svojí paní na rehabilitaci a fyzioterapii. A toto všechno si sedá dohromady. Myslím si, že za chvilku bude mít ten tým kompletní a dokážeme ji udělat servis, který si zaslouží sportovec, který sportu věnuje tolik, co Bára.

Když přejdu k tobě osobně, jak se ti jako trenérovi za mořem líbí?
Mám se fantasticky. Jsem vlastně v nejlepším možném týmu, který si dokážu představit. Jsem vděčný svému bývalému trenérovi Michaelu Huthovi, naučil mě toho opravdu spoustu, a teď trénuji a učím se neoddiskutovatelně u jednoho z nejlepších trenérů na světě. S Rafaelem k sobě máme blízko, takže mám to privilegium „koukat mu pod ruce“, probírat věci, které se normálně neprobírají, ptát se na cokoliv. Mám do jisté míry jeho důvěru, on má mou plnou důvěru. Když je někdy přísný na sportovce, tak já uklidňuji sportovce ať si z toho nedělají velkou hlavu, že jestli si myslí, že je na ně ostrý, tak na mě je někdy taky ostrý, a někdy i ostřejší, a tak to má být. Je to sice krasobruslení, ale je to i firma, takže má být jasné, kdo je šéf, kdo diriguje, kdo poslouchá, kdo dělá podle instrukcí. To si myslím, že máme v Kalifornii dobře vyřešené a já jsem šťastný, že můžu být v týmu, který bych přirovnal k Harvardu, nebo k Oxfordu krasobruslení.

Koho tedy trénuješ, kromě Báry? Děti, dospělé?
Všechny. To je první věc, co mi Rafael řekl, že napřed se musím naučit všechno. A že se časem budu profilovat, abych dělal to, pro co mám vlohy a co mě baví - což jsou špičkoví juniorští a seniorští mezinárodní závodníci. Teď mám od dětí v helmách, co sotva udělají pár kroků, až po dospěláky úplně všechny.

Naučila tě něco práce s tak pestrou výkonnostní i věkovou škálou lidí?
To je na dlouhé povídání, ale kdybych to zestručnil, tak mě to naučilo takovou reálnou časovou osu v jakým stádiu sportovce, v jakém věku, co jak dlouho trvá, na co a jak tlačit a kde naopak uhnout a nebýt tak urputný. Učí mě to komunikovat s lidmi, každá věková skupina má svá specifika. Učí mě to řídit trénink, komunikovat s rodiči různých věkových kategorií, což je pro povolání trenéra velmi důležité. Pokud se trenér nenaučí komunikovat s rodiči, později se svazem, tak to v tom trenérském životě bude mít těžké. Bude mu jedna velmi důležitá noha chybět a bude kulhat. Takže já tuto školu mám, myslím si, že dobrou, už z Akademie Tomáše Vernera, která pořád běží ve Strašnicích v Praze. Nedokázal bych si představit, že bych zůstal v Česku a trénoval sám na vlastní pěst. Přesto, že mám univerzitní vzdělání ve sportu, přesto, že mám za sebou dlouhou kariéru a trénovali mě opravdu vynikající trenéři, tak to trenérské řemeslo s tím, jak se sport velmi rychle mění, se taky vyvíjí. Už to opravdu není sport, ze kterého jsem vystoupil, v současnosti je krasobruslení jiný sport. Tak mi přijde velmi důležité mít někoho, od koho se učit, pokud to ten člověk myslí dobře, je upřímný a je ochoten se podělit o to svoje know how, což ne všichni dělají. Jak už jsem řekl, mám v tomto štěstí, že můj vztah s Rafaelem je velmi korektní, blízký a profesně je tam obrovský respekt a já mohu čerpat z věcí, které jsou za hranicí technických elementů. To je už pak v rovině toho jak poznat, jestli sportovec potřebuje doopravdy pomoc, když netrénuje naplno, kdy poradit, kdy zatlačit, jak hovořit se sportovcem, který už je v seniorské kategorii, když nedělá to, co by měl a jakým způsobem s ním komunikovat. To jsou věci, které šéftrenér musí zvládat a musí umět dát dohromady tým a uvnitř toho týmu udržet morálku. Naslouchat, ale velet. Je toho spoustu, opravdu by to bylo na strašně dlouhé povídání. Kdybych zůstal v Česku, tak se nenaučím nic, budu trénovat bruslení, ale nic bych se nenaučil.

Stejně jako ty, tu v pozici trenéra jsou i tvoji někdejší soupeři, Stephane Lambiel, Javier Fernandez, Florent Amodio. Jaké to je se takhle potkávat, máte čas si popovídat?
Jsme se náhodou potkali na večeři s Javim a Florentem, hned si udělali fotku na sociální sítě, aby fanoušci bruslení viděli, že jsme pořád tady, i když v jiných rolích, ještě nám tu chybí Brian Joubert. Pro nás se nic nezměnilo, že najednou teď budeme kamarádi a když jsme bruslili, tak jsme nebyli. Rivalita byla, to je jasné, ale měli jsme korektní vztahy a máme je pořád. Je hezké potkávat se s lidmi, kteří pomáhali ten sport formovat, nejvíc z nás v posledních letech právě Javi. Baví mě si s ním povídat o Španělsku, o tom, co dělá a jak, mám možnost se na tyhle kluky obrátit i profesně.