Na ledě i u právního případu je to o analýze, vyhodnocení a závěru, říká jubilant Bubník

23. července oslavil Gerhardt Bubník své devadesáté narozeniny. Bývalý krasobruslař a funkcionář Mezinárodní bruslařské federace, a dosud stále aktivní právník. V rozhovoru zavzpomínal nejen na svá závodní léta, ale také na to, jak byl jednou z klíčových osobností organizačního výboru mistrovství světa 1993, které hostila Praha.

Kdybyste měl vybrat několik klíčových momentů své kariéry na ledě, ať už jako závodník, rozhodčí nebo funkcionář, které by to byly?
Těch okamžiků bylo opravdu hodně. Vypíchnout jen jeden nebo dva je těžké. Jako závodník nejvíc vzpomínám na závody, kvůli nim to člověk všechno dělal. Trénink byla každodenní dřina, rutina. Ale závod, to bylo to, co člověka hnalo dopředu. Ale s krasobruslením jsem začal pozdě, do seniorů jsem musel přestoupit kvůli věku, ne kvůli výkonnosti. Ale pamatuji si jeden mezinárodní závod. Tehdy se jezdilo šest povinných cviků, naučit jsme se jich ale museli 41. Po pěti cvicích jsem byl druhý, hned za Karolem Divínem. To byla silná pozice. Ale ten šestý, nejtěžší cvik, takzvaný kličkový paragraf vzad, jsem jel jako úplně poslední závodník. Čekal jsem dlouho na ledě, nervozita narůstala, a pak jsem to nezvládl. Propadl jsem se až na páté místo. Tenkrát mě to moc mrzelo, protože taková šance na úspěch se už v mé závodní kariéře neopakovala.

Byl jste soutěživý typ?
Rozhodně. Soutěživost mám v sobě pořád ve všem. V práci i třeba v bridži, který závodně hraji. Pořád jsem ambiciózní a chci docílit nejlepší výsledků.

Kdybyste zavzpomínal na svou kariéru jako rozhodčí. Stala se vám někdy nějaká bizarní situace?
Vzpomínám na obtížnou situaci, když jsem byl na olympijských hrách v Lillehammeru 1994 asistentem vrchního rozhodčího v soutěži žen. Všichni si jistě pamatujeme na kauzu dvou amerických krasobruslařek, kdy byla Tonya Hardingová podezřelá z toho, že tři měsíce předtím nechala zranit svoji soupeřku a krajanku Nancy Kerriganovou. Čtrnáct dní jsme s vrchním rozhodčím řešili jejich tréninky a bezpečnost, aby nedošlo k incidentu. A pak, předposlední den her, když jsme to zvládli a mysleli jsem, že už k ničemu nedojde, byly na programu volné jízdy. Hardingová se během své pokusila o trojitého axela, zřejmě naivně věřila, že jí pomůže k vítězství, ale upadla. Ještě chvíli v jízdě pokračovala, pak ji ale přerušila a přijela k nám s pláčem a s tím, že jí praskla tkanička a žádala o možnost jízdu od začátku opakovat. Pravidla skutečně říkala, že „nový start je povolen v případě, kdy dojde k nečekané závadě výzbroje, nebo výstroje, která ohrožuje bezpečnost závodníka“. Tou přetržená tkanička bezesporu je, i na dobových fotografiích můžete vidět, že na mantinelu její botu kontroluji. Nicméně tkaničky na obou bruslích byly v žalostném stavu a povinností závodníka je si výzbroj a výstroj před závodem zkontrolovat a dát do pořádku, navíc v nejdůležitějším závodně sezony. Radili jsme se, protože si to závodnice vlastně sama zavinila. Do toho ten plný stadion, kde bylo asi dvanáct tisíc lidí, nepřetržitě pískal, protože Hardingová tehdy po tom incidentu populární nebyla. Dlouho jsme proto váhali a radili se. Nakonec jsem dal jako právník k dispozici radu, že pokud je pravidlo nebo zákon nejasný, musí se vykládat, podobně jako v trestním právu, ve prospěch obviněného, v našem případě ve prospěch závodníka. Tak jsme jí nový start povolili, diváci pískali a jí se jízda stejně nepovedla a skončila osmá. Ale na to velice důležité rozhodování pod tlakem nikdy nezapomenu.

Jaké vlastnosti a dovednosti by měl mít podle vás rozhodčí?
V mém případě jsem si naprosto jist, že mě pomohlo moje právnické vzdělání a myšlení. Musíte mít schopnost vnímat, analyzovat a vyhodnocovat. Z toho pak vyvodit závěr, v případě krasobruslení tedy hodnocení – udělení známky. To všechno pod časovým tlakem. Ještě složitější to bylo za starého šestkového systému. Během pár minut bylo třeba posoudit desítky prvků a to vše vyjádřit jednou známkou. Známky samy o sobě přitom nerozhodovaly,  rozhodovalo  pořadí -  umístění závodníků, které jste těmi známkami vytvořil. Museli jste přemýšlet i strategicky, jinak jste se mohli dostat do situace, kdy dalšího závodníka nemáte kam „umístit“. Často pak docházelo k nechtěným chybám. Hodnocení tedy bylo hodně subjektivní.

Když jste to téma načal, po olympijském skandálu v Salt Lake City v roce 2002 jste byl u zavedení nového bodového systému. Jak to vzniklo?
Ano, po té aféře (údajné domluvě mezi francouzskými a ruskými rozhodčími o vzájemné podpoře) jsme se rozhodli změnit systém. Já jsem byl tehdy současně pověřený také vyšetřováním té kauzy a podáním návrhů na potrestání, což bylo obtížné v tom, že jsme neměli žádné důkazy, jen svědectví a přiznání francouzské rozhodčí. Francouzskou stranu jsme tak mohli potrestat, ale ruskou ne. Bylo ale jasné, že takto to se systémem hodnocení dál nejde. Tehdejší prezident ISU Ottavio Cinquanta se inspiroval gymnastikou, kde měli právě systém, kde se body sčítal  a měly skutečnou váhu. Samozřejmě, že tehdy se proti tomu mnohé federace bouřily, ale myslím, že záhy se ukázalo, že to byl správný krok. Britská federace dokonce podalo žalobu na neplatnost rozhodnutí Kongresu o přijetí nového systému, a já to za ISU musel obhajovat. Spor jsme vyhráli.

Jak nový systém změnil práci rozhodčích?
Výrazně. Technická hodnota prvků je předem daná a předem zadána do počítače. Zda prvek by splněn  posuzuje technický panel. Rozhodčí hodnotí už jen kvalitu proveden prvku. Nemusí tedy hodnotit jako dříve celou jízdu. Je to hodně objektivní, i když nějaká míra subjektivity zůstává, třeba v hodnocení choreografie nebo souladu s hudbou. Všechno má  ale přesně popsaná kritéria. Navíc systém dává zpětnou vazbu nejen rozhodčím, ale hlavně trenérům a závodníkům, protože po každé jízdě dostanou kompletní protokol se všemi známkami za jednotlivé prvky, což trenérům a závodníkům dává informace, kde jsou dobří a kde slabí.

Stalo se vám jako rozhodčímu, že jste někdy pochyboval o svém rozhodnutí?
Myslím, že pro rozumného, inteligentního člověka je vrozené, že svá rozhodnutí nejdříve dobře zvažuje. Ale pak, když už rozhodnutí uděláte, nesmíte pochybovat, ale musíte si stát za svým. Největší vnitřní zápas jsem zažil na ZOH v Calgary 1988, když o zlato bojovali Brian Boitano z USA a Brian Orser z Kanady. Oba byli již mistři světa a oba jízdu převedli naprosto bez chyby. Ale Orser měl pro mě jízdu emotivnější, předvedenou s větším elánem, víc mě zasáhla, takže jsem mu dal přednost ve známce za předvedení o jednu desetinku. Rozhodčí rozhodli 5:4 pro Boitana. O svém rozhodnutí jsem nepochyboval, bylo však náročné se rozhodnout, ale pak jsem si za tím stál. Obě rozhodnutí byla také plně obhajitelná.

Vzpomínáte si jako pozorovatel na nějaké podobně těsný závod?
Na ZOH v Naganu 1998 jsem jako „divák“ nesouhlasil s výsledkem žen. Tehdy ženy už běžně zařazovaly trojité skoky i ve větším množství a o zlato nakonec soupeřily dvě Američanky. Vyhrála Tara Lipinski, tou dobou ji bylo čtrnáct a půl roku, bylo to ještě dítě. Odskákala vše precizně, skoro jako natažená na klíček, ale bez žádného prožitku a uměleckého provedení. Proti ní soupeřila Michelle Kwanová, dospělá urostlá žena, která k technické náročnosti, byť trochu nižší než u Lipinské, přidala  ještě eleganci, krásnou choreografii  a hloubku projevu.  Podle mne, velké většiny odborníků, diváků a médií, měla vyhrát ona. Důsledkem toho bylo i rozhodnutí MOV o zvýšení minimálního věku pro závodníky na 15 let. Šlo o dvě Američanky, takže to nebyl problém nějaké protekce, ale spíš euforie některých rozhodčích z trojitých skoků.  

Změnil nový systém i přístup samotných závodníků? Musí víc kalkulovat?
Neřekl bych. Ty jízdy jsou připravené do nejmenšího detailu, každý krok, každý skok, každá pirueta i každé pohyb rukou, a tak to má závodník natrénováno a zažito. Ano, závodník může na ledě upravit třeba kombinaci, nebo místo čtverného skoku udělat trojitý. Ale to jsou výjimečné improvizace. Musí být rychlí v myšlení, schopní na místě vyhodnotit situaci, když se něco nepovede. Jinak by naopak mohl být bodově potrestán za opakování prvku. 

Co vás naposledy na ledě opravdu ohromilo?
Poslední léta nás všechny ohromuje Ilja Malinin. To, co předvedl naposledy v Bostonu, je z mého pohledu až nadlidské. On zvládá všech šest čtverných skoků včetně axela (ten má dokonce čtyři a půl otáčky). A nejen že je skočí, on je skočí lehce, s jistotou, čistě dopadne a jede dál. Přitom je to vysoký kluk, žádný drobný Japonec. Za poslední léta navíc zapracoval i na všem ostatním, jako je technika bruslení, držení těla, choreografie... Ne že by byl přirozený tanečník, ale působí elegantně a kontrolovaně. Podle mě jsme svědky něčeho, co se dlouho nebude opakovat. Pár let zpátky si pamatuji, že mě ohromili svými volnými jízdami například Španěl Javier Fernandez či Japonec Yuzuru Hanyu, když postupně za sebou vyhráli mistrovství světa.

Kdybyste měl předat poselství mladým právníkům se sportovním zaměřením, co by to bylo?
Ať nezapomínají, proč to dělají. Právo má lidem pomáhat. Jistě, je to i živobytí, ale nesmí se to zvrhnout jen na honbu za penězi. Být právník, lékař, trenér, to jsou profese, kde je čestnost a etické chování základem. Nabádám právníky ve svých projevech i v článcích: Buďte čestní, pomáhejte druhým a nikdy nevyužívejte znalosti práva k nečistým věcem, ani když to nikdo nevidí.

Co byste vzkázal rodičům a dětem, kteří uvažují o závodním krasobruslení?
Aby si dobře rozmysleli do čeho jdou. Krasobruslení je jeden z nejnáročnějších sportů vůbec. Začíná se ve čtyřech nebo pěti letech a trvá i 10 let dostat na dobrou mezinárodní úroveň. Je to obrovská oběť - časová, finanční i psychická - pro celou rodinu. Dítě, rodiče i trenér musí tvořit jeden tým, navíc nestačí talent, musí tu být i vůle, odhodlání a práce. A když už se do toho pustíte, tak naplno, nebo radši vůbec.

V příštím roce se do Prahy vrátí po 33 letech mistrovství světa. U toho posledního v roce 1993 jste byl nakonec důležitou osobností. Jak na to vzpomínáte?
Byl to krásný a úspěšný šampionát, ale pro mě osobně to byla obrovská dřina. Když mi můj letitý kamarád Pepík Dědič poprvé nabídl funkci v organizačním výboru, nepřijal jsem ji. Dělal jsem tehdy náročné privatizační projekty pro americké firmy a pečoval o nemocnou maminku. Jenže asi dva týdny před šampionátem byl Pepík, který byl ředitelem tohoto mistrovství, hospitalizován v nemocnici a nebyl, kdo by to převzal. Tím, že mě zástupci ISU za ta léta už znali, zavolal mi prezident ISU Poulsen a řekl zcela kategoricky: „Buď to vezmeš ty, nebo se mistrovství světa zruší.“ Tak jsem to vzal. Dva týdny jsem nespal víc než čtyři hodiny denně. Ale díky skvělému týmu jsme to zvládli. Tehdy se dostávaly dotace od ISU v dolarech a po převodu na české koruny jsme měli velmi hezký rozpočet, takže jsme nešetřili na ubytování, jídle, ani organizaci, pořádali i projížďky krásnou Prahou. Dostali jsme spoustu děkovných dopisů a dodnes na to lidé vzpomínají.

A těšíte se na MS 2026?
Moc. Jsem rád, že se šampionát vrací. Mám na to i trochu nepřímé zásluhy. Svou pozicí v ISU jsem pomohl k tomu, že se v roce 2017 konalo mistrovství Evropy v Ostravě, a právě úspěšné uspořádání ME je podmínkou pro přidělení MS. Už jsem organizátorům radil, právě třeba to, aby investovali do důstojného servisu pro hosty. Ale nejen to, aby vše udělali tak, aby na to svět zase vzpomínal jako na jedno z nejlepších mistrovství.